Svatá panno, už je to tady zase.
Kolikrát ti to mám, ty vole, říkat?
Nemám. O ty tvoje. Hodiny. Zájem. Chápeš? Zažil jsem je, byl to průser, podruhé tu chybu neudělám.
Co přesně nechápeš na tom, když ti napíšu “Už mě neotravuj”?
Dívej, já jsem svobodomyslný člověk. Já na nějakou gramatiku nehraju.
Upřímně řečeno, dovedeš si mě představit, jak sedím někde v učebně a poslouchám pamprda jako jsi ty, jak donekonečna mele o tom, kde použít jaký čas a kde se hodí jaké sloveso? To fakt nevidím. Mám svou hrdost, člověče.
Jak jako, všichni ostatní? Já nejsem ostatní. Já jsem já. Jsem svůj. Co mě chceš naučit co se nenaučím sám z knížek a sledování seriálů?
No dobře. A jinak co ještě?
No jo. Rozumím. Ale stejně.
Co prosím?
Jo, procvičit bych to asi trochu potřeboval. Ale že bych to prováděl někde v Hradišču, to se mně moc nezdá. To zas myslím, že mám na víc.
Navíc, to vedeš ty, že jo. Tebe znám jak svoje boty. Tebe mám durchomdurch prokouklého. Šarlatána, co mě chce obrat o prašule, kvůli kterým dřu od nevidím do nevidím. No dobře, mamka s taťkou dřou od nevidím do nevidím. To není podstatné.
Podstatné je, že od tebe si nic nekoupím. Na to zrovna zapomeň. Zas tak blbý nejsem.
Cože?
Jo? Fakt?
No teda. Nekecáš?
Jakže je ta adresa?
beesknees.cz