No fakt, hned vedle předního světla. To se bude setsakramentsky blbě opravovat. Tak co, jsme si kvit? # Ale no tak, už na mě neštěkejte. Vemte si příklad ze svého psa, ten už taky neštěká. … Cože? Já nic neřekl. To jste se asi přeslechla. # Víte co, mám nápad. Co kdybychom to společně probrali někde v klidu, u večeře, to by šlo? # Jo, to mi říkají všichni. … Hm, s tím bych moc nepočítal.
Není to tady trochu zvláštní, teď když tu nejsem? — Ty, ani moc ne. Ale když to zmiňuješ, je pravda, že je tu najednou mnohem míň křiku. Mike na mě zase něco zkoušel, tak jsem po něm hodila skleničku a vyhnala ho. — Žádná škoda. Z toho kluka nic dobrého nekoukalo. Kdybys pod pohrůžkou zastřelení musel říct, se kterou z nás je větší zábava, kdo by to byl? Pravdu, prosím. — Radši ne. Musím?
Táta nebýval vždycky takhle připosraný. To on mě naučil, jak si věřit a nenechat sebou zametat. Když mně děcka ve škole říkaly, že jsem zbabělec, poznamenal obvykle, že na tom něco je. (Jako dítě jsem opravdu býval trochu posera.) Pak mi dal přednášku o tom, jak by se člověk neměl přetrhnout kvůli lidem, kteří jej jenom zneužívají. Z toho důvodu mě ještě víc mrzí, jak si dnes táta vůbec nevěří a pořád dokola řeší, co si o něm myslí ostatní.