Tak jí povídám, ať se z toho neposere. Proboha, dyť je to jenom pes. Kdybych jí ukradl iPhone nebo něco, neřeknu. To je fakt na palici. … Dívej na ni, jak brečí. Se prober, ty krávo stará. Si myslíš, že se k tobě připlazím a budu žebrat? Za-po-meň. … Ty vole, že ona to fakt dá k soudu? No to mě poser. Ty vole, na právníka já nemám prachy. Co mám teď dělat? Musím si dát panáka. Dáš taky?
Nejenom, že ti tu sázku vyplatím hned teď, zrovna žádám odvetu. — Klidně. Mně se další prachy šiknou. Ten člověk mi začne balit přítelkyni a já se mám omlouvat? Měl jsem mu zlomit obě nohy. — Je to tvůj šéf. Nějak to skousni a omluv se. Kam ten svět jenom spěje? Všechno jde úplně do kytek. — To mně vykládej. Dnes mi někdo na přední sklo hodil plechovku od piva.
Moje dcera není žádné ranní ptáče. Tvrdí, že všechno to vstávání a každodenní výprava do školy jsou vůči dětem nespravedlivé. A celkově vzato s ní musím souhlasit.