A úplně nejhorší na tom je, že jsem ještě neudělala nic z toho, co jsem do třicítky chtěla stihnout. — Například? Nebojte, jakmile vychytáme všechny mouchy, bude tahle věcička šlapat přesně jak má. — To doufám. Jinak je s námi zle. Ten majitel vypadal jak nějaký somrák, smrděl přepáleným olejem a při vaření normálně hulil. — No to muselo být příšerné. Proč jste neodešli?
To znamená, že spolu chodíme! No teda. Ale pokud se obejví nějaká hezčí holka, tak ode mě odejdeš a půjdeš za ní, že? — O tom nepochybuj. Poslyš, já musím na jakousi charitativní uměleckou akci, kam mě tahá žena. Nechceš se přidat? — Ani ne. Ale dík za pozvání. Jak to, že Steve není ve škole? — Zlobil, a tak ho poslali domů. — No hurá, nejvyšší čas. Mě už v jeho věku i zatkli. Dvakrát.
Není to tady trochu zvláštní, teď když tu nejsem? — Ty, ani moc ne. Ale když to zmiňuješ, je pravda, že je tu najednou mnohem míň křiku. Mike na mě zase něco zkoušel, tak jsem po něm hodila skleničku a vyhnala ho. — Žádná škoda. Z toho kluka nic dobrého nekoukalo. Kdybys pod pohrůžkou zastřelení musel říct, se kterou z nás je větší zábava, kdo by to byl? Pravdu, prosím. — Radši ne. Musím?