Nazdar. Dík, žes přišel. Asi bys rád věděl, co se tak hrozného děje. Vysvětlím ti to. … A víš co, možná se na to radši posaď. Takže: zhruba před hodinou jsem seděl v autě a jel… to je jedno kam. No a nějak jsem to nezvládl a přejel jsem tamté paní psa. … Jak říkám, moje chyba to v žádném případě nebyla. Jakože jo, možná jsem na chvilku zdřímnul, ale co už.
Kluci pro mě byli srozumitelní. Pokud si u nich chtěl člověk vydobýt nějakou úctu, stačilo rozdávat stejné rány jako oni. U holek tomu bylo jinak. Tam bylo nejdůležitější umět lhát a předstírat soucit. Jelikož jsem byla vychovaná k pravdomluvnosti, bylo mi líp s kluky. Fungovalo to parádně, dokud jsme nepřešli na střední, tam mě ze skupiny vyšoupli. Pár dní jsem z toho byla otrávená, pak ale jsem přestala fňukat a rozhodla se najít si nové kamarády. Potíž byla v tom, že jsem neměla sebemenší tušení, jak na to.
Nakonec jsem se rozhodl nastoupit do pracovního procesu a teď to vypadá, že skončím někde za pultem v McDonald’s. Začínám mít dojem, že nejít na postgraduál byl zásadní omyl. Kdyby nic jiného, aspoň bych dostával nějaké drobné stipendium. Namísto toho tahám prachy z našich, kteří na tom sami nejsou finančně zrovna nejlíp a kteří předpokládali, že touto dobou už budu živit já je a ne naopak.