Všichni mně hrozně chybíte. Víte co, odteďka si na sebe minimálně jednou týdně prostě najdeme čas a někam spolu zajdeme – co vy na to? — Platí. Vždyť o nic nejde, jsou to jenom prachy. Já to vůbec nevnímám jako nějaký problém. — To je tím, že ty na rozdíl od nás prachy máš. — Aha. To máš asi pravdu. Takže nakonec šéf chce, abychom celý projekt předělali úplně od základu. — To si snad děláš prdel! Fakt?!
Eli, můžu prosímtě na chviličku? Bude to fakt jenom na moment. — O tom vážně pochybuju. Ale dobře, vykládej. O co jde? Jak jsem mohla sama sebe přesvědčit, že tomu darebákovi mám věřit? Já jsem snad zbláznila. — To jo. Tobě asi přeskočilo. Nezlob se, ale nevidím jediný důvod, proč bych ten její vyhazov měl před někým ospravedlňovat. A už vůbec ne před tebou. — Chápu. Konec dotazů.
Máš nějaké známosti? — Jo, semtam. Nic vážného. Přesně podle mých představ. — No vidíš, tak to je super. Policajti blikají, že máme zastavit. Já to tentokrát vyřídím, ano? Ty mně normálně nikdy nenecháš. — Jo, posluž si. To bych rád věděl, jestli nám neodečtou nějaké body, že jsme nepoužili salát. — No snad ne. To by mě fakt naštvalo.